Marie od Ježíše
Její otec byl Antonio Starabba, markýz Di Rudinì z Palerma, ale pocházel ze Španělska. Na konci osmdesátých let se stal předsedou italské vlády. Její matka byla komtesa Maria de Baral, Francouzka řeckého původu, velice milá, ale nešťastná ve svém životě.
Těmto rodičům se narodila v Neapoli 5. října 1876 Alexandra Di Rudinì. Maminka vložila do srdce své dcery první semena víry, ale po její smrti vyrůstala Sandra ve světáckém prostředí, kde poznala nejslavnější osobnosti své doby.
Vystudovala v nejlepších italských kolejích, na Trinità dei Monti v Římě a Poggio Imperiale v Florencii. V prostředí koleje vymýšlela všelijaké kousky a stovky z nich uskutečnila, jako onen, kdy kolegyně po vstupu do kaple k večerní modlitbě měly všechny prsty a čelo od inkoustu. Jediná, která se neposkvrnila, byla Sandra, protože ona nalila do kropenky inkoust a všechny kromě ní se s ním poznamenaly na čele.
Když míra těchto darebáctví dostoupila vrcholu, propustili ji z koleje. Kdosi jí doručil román Život Ježíšův od zarytého nevěrce Ernesta Renana. „Ten den byl nejsmutnějším dnem mého života, protože jsem ztratila jediný smysl svého života: Ježíše,“ prohlásila Alexandra později.
V 15 letech z ní byla již dokonalá slečna: měřila 180 cm, její obličej vynikal antickou krásou, měla modré, živé oči, byla nadmíru inteligentní, energická. Vypadala jako bohyně, která se vynořila z mořských vln. Opanovala salony svým kouzlem, nikdy nebyla otrokyní módy, elegantní šlechtična. Její velkou vášní byli koně, měla své vlastní stáje, kde bylo 14 plnokrevníků, na kterých jezdila jako amazonka. Její otec ji zbožňoval a snil o ní jako o manželce nějakého knížete z královského nebo císařského evropského dvora.
Jednu dobu pomýšlel na sňatek s velkoknížetem Sergejem z rodiny ruského cara, ale Sandra nechtěla, protože by se musela vzdát katolické víry a přestoupit k pravoslaví.
V 18 letech se vdala za muže, k němuž pocítila opravdovou lásku: byl to markýz Marcello Parlotti z Verony, hudebník, skeptik a stoik. Odevzdala se mu v celé své manželské věrnosti a záhy se stala matkou dvou dětí – Antonia a Andrea. Byla nadšena krásnou vilou na břehu Lago di Garda a mohla se pokládat za šťastnou ženu, které nic neschází.
Na jaře 1900 zachvátila Marcella rychlá tuberkulóza. Sandra ho ošetřovala s heroickou obětavostí. I když prožívala velkou krizi víry a byla na hony vzdálena od veškeré křesťanské praxe, povolala ke svému manželovi z Verony kněze svaté pověsti Dona Francesca Serenelliho. Marcello zemřel a zanechal po sobě vdovu se dvěma nezletilými dětmi.
Její otec markýz Di Rudinì se ji snažil rozptýlit cestováním a slavnostmi. V dubnu 1903 ji vzal do Říma, kde byl na návštěvě německý císař Vilém, v květnu jela na návštěvu do Ruska. V Paříži navštěvovala literární kroužky a účastnila se obědů s Emilem Zolou a Anatolem Francem, kteří ji zanechali chladnou. Jen jedna z těchto cest měla hluboký význam: v roce 1901 byla v Maroku, kde vyhledala starého věštce, který se na ni dlouze podíval a řekl jí: „Ty budeš mít všechno: slávu, bohatství, lásku… Potom budeš mít ještě všechno: utrpení, chudobu, chlad…, na tvém čele jsou dva závoje…, budeš mít ještě jeden, nejkrásnější.“
Sandra tiše odešla a na nic víc se neptala. V srdci byla jakoby ponořena do propukající schopnosti milovat v tisíci různých formách. Nosila plnou tobolku a všechno rozdávala v almužnách. Zakoušela jakousi chuť potlačovat jiné ženy, které v salonech ve srovnání s ní byly nuceny držet se v pozadí.
V listopadu 1903 se ve Florencii zúčastnila svatby svého bratra. Byl tam právě básník Gabriele D’Anunzio, který ačkoliv žil s Eleonorou Duseovou, byl Sandrou okouzlen. Duseová se stáhla a Sandra se stala D’Anunziovou „družkou“. Nic nedbala na pohoršení ani na hněv markýze Di Rudinì, svého otce.
Ale ani to nebyla radost jejího srdce. V roce 1906 se musela odebrat do florentské kliniky a podstoupit třikrát operaci a ocitla se na pokraji smrti. Její otec nedal o sobě vědět. Básník jí věnoval jednu stránku ve Faville del maglio (Jiskry z kladiva) a báseň Solus ad solam (Samotný samotné). Byla to všechno jen slova a slova, protože sotva začala rekonvalescenci, D’Anunzio ztratil oči pro druhou ženu: Amarantu. Dobrodružství s italským spisovatelem skončilo.
Pramen její radosti byl tedy jinde. Hledat ho bylo pro Sandru jako odejít do lesa, kde není žádná stezka. Nicméně vydala se na cestu. Jednou řekla Renátě, dceři D’Anunzia, která byla věřící: „Ty jsi šťastná a modli se, abys byla ušetřena úzkosti a pochybností.“
Sandra byla vysoce kultivovaná a znala mnoho jazyků. Mohla číst cokoliv, od Evangelií a listů sv. Pavla v řečtině až po současné německé filozofy. Protože se ponořila do popření Boha, nedokázala najít odpověď na žádnou z velkých otázek života, utrpení a smrti. Mnoho jí pomohl Don Serenelli, ale ještě více jí pomohl opat Gorel, kterého Sandra zavolala z Francie v roce 1909 jako kaplana do vily Parlotti ve Veroně.
Don Gorel ji poslal do Lurd. Odjela z Verony svým luxusním automobilem a sama ho řídila. V mysli ji sužovaly pochybnosti, a přece si v hloubi duše byla vědoma, že pouze v katolicismu je věčná a absolutní Pravda. Začala opět chodit ke svátostem, ale chtěla víru jasnou, bezpečnou, dospělou.
V Lurdech ji zachvátila nesmírná bolest u Nohou Panny Marie. Přímo před jejíma očima prožila zcela slepá francouzská žena po modlitbě k Panně Marii úplné uzdravení. Ježíš, Bůh a Člověk, činí v Lurdech zázraky prostřednictvím Své Matky? Sandra zažila tedy zázrak v posvátné Jeskyni a hluboce to na ni zapůsobilo.
Šla a poklekla před Sochou Panny Marie a prosila Ji jako dítě, které se ztratilo v poušti. Všechny její pochybnosti padly Mocí Nejsvětější Panny, která uchvacuje srdce a přivádí duše ke Kristu. „Naturalismus, pozitivismus, racionalismus? To jsou všechno chiméry! Jen Ježíš Kristus je Pravda!“ prohlásí později. Objala Ježíše jednou provždy, Ježíše, který jí dal Darem Svou Matku. V karmelitánském kostelíku v Lurdech se vyzpovídala a přijala Svaté Přijímání s absolutně obnovenou jistotou, že se osobně dotkla Boha a nalezla konečně štěstí. „Největším zázrakem je nyní toto moje obrácení na posvátném místě. Jen Božská Milost může sdělit víru spolu s novým životem jako pravé znovuzrození.“
Po návratu z Lurd začala žít ve vile na Lago di Garda jako karmelitánka ve světě. Dlouhé hodiny trávila před Svatostánkem, každý den se modlila celý velký Růženec a breviář jako kněží. Rozjímala o spisech svaté Terezie a sv. Jana od Kříže. Rozhodla se: „Budu karmelitánkou provždy, abych milovala jen Krista, abych konala pokání, abych prosila za Církev a za duše.“
V říjnu 1911 se 35letá markýza Alexandra Starabba Di Rudinì stala na Karmelu v Paray-le-Monial ve Francii sestrou Marií od Ježíše. To byl třetí závoj, který sestoupil na její čelo po závoji při prvním Svatém Přijímání a závoji při sňatku s mužem. Nyní je to závoj nevěsty Kristovy.
Ze zápisků v Cahier vert víme, že v letech 1912–1913 prožila tvrdé vnitřní zkoušky. V letech 1916 a 1917 jí zemřeli oba synové na tuberkulózu, stejně jako její otec. „Nemám už zde na zemi žádný svazek, žádnou lásku, žádnou něžnost: jediné bohatství, jediná láska je, že mám Kristův Kříž.“
V ustavičné modlitbě pod vedením své matky představené a svatých kněží stala se zralou karmelitánkou, obdařenou jedinečnými dary. Představená ji ustanovila novicmistryní, pak představenou v Paray. Byla to představená dobrá, mateřská, náročná, ale obdařená bohatstvím pochopení pro duše, schopná přivádět k Ježíši a k úplnému Sjednocení s Ním.
Z dědictví po svých rodičích a z osobního majetku založila tři nové kláštery. První z nich byl Valennienne, který ji stál osm let námahy. Druhý byl Karmel na Montmartre, který si přál a posvětil sám kardinál Amette, pařížský arcibiskup. Následoval klášter Reposoir v Alta Savoia.
V srdci sestry Marie od Ježíše byla nyní jen velká láska k Ježíši, která ji stravovala jako oheň. Byla doslova a do písmene proniknuta touto láskou. Říkala, že řeholní život na Karmelu musí být láskou bez hranic a nikoliv pouze formálním zachováváním řehole. „Zasvětit se Mu a milovat Ho a v Něm Církev a všechny duše a zakoušet, jak On nás miluje až k Zbláznění.“
Na podzim v roce 1930, zcela vyčerpaná prací, se odebrala do svého kláštera Reposoir; její zdravotní stav byl zoufalý. Dostavila se ještě prudká bolest, aby ji zdokonalila na úplnou oběť podobnou té, kterou přinesl Ježíš na Kříži. V noci z 1. na 2. ledna 1931 slyšela, jak ji Ježíš volá jménem. Zaplavena pokojem a radostí přijala svátosti a řekla tichounce, tiše: „Pane, do Tvých Rukou poroučím svého ducha.“
Mistrovské dílo Boží Lásky, které Bůh přijal a proměnil ke Svému Obrazu a Podobenství.
